Než jsem dokončila projekt MAPA ŽIVOTA a rodokmen řeckých bohů zpracovaný na základě knihy „BOHOVÉ ŘECKÉ MYTOLOGIE„, událo se v mém životě mnohé, co mi, aniž bych o to jakkoli usilovala, ukázalo další CESTU…

Ta kniha ležela u nás v knihovně několik desetiletí a já ji brala jako všechny ostatní knihy – nejspíš jsme si ji objednali na základě doporučení našich učitelů ještě na základní škole v Klubu mladého čtenáře. A víte, jak to s takovými knihami je – čím více je kniha doporučována, tím méně dítě školou povinné zajímá. Aspoň za našich školních let v pubertálním věku to tak bývalo. Až teď, když přešlo několik desítek let, se přede mnou kniha vynořila odkudsi z hlubin času, kde byla do té doby ukryta, aby se objevila v tu pravou chvíli. Její přebal je již značně potrhaný, ale obsah je čitelný,

„ZE STARÝCH LETOPISŮ“ – Ivan Olbracht

A tak jsem najednou při probírání starých knih před sebou uviděla slova „ZE STARÝCH LETOPISŮ – Ivan Olbracht„. V tu chvíli mě napadlo, že pokud se zajímám o řeckou mytologii, mělo by mě zajímat i to, jak to bylo u nás v Čechách s těmi našimi bohy, a to mě přimělo k tomu knihu otevřít. A tady mě čekalo překvapení. Obrátila jsem pár stránek a objevily se přede mnou celé dvě strany s podpisy spolužáků a učitelů – šlo o knihu, kterou obdržel můj bratr i všichni jeho spolužáci v deváté třídě při ukončení svého působení na základní škole. To mě přimělo k tomu, abych si přečetla, co je uvedeno na přebalu knihy.

Na přebalu knihy je psáno

„MILÍ CHLAPCI A DĚVČATA, v knize „Ze starých letopisů“ vám vypravuje národní umělec Ivan Olbracht české pověsti, které si naši dávní předkové vyprávěli před staletími. Obohacovali je svou fantazií, dotvářeli je, byl to jeden z uměleckých projevů lidu v době, kdy náš národ ještě neznal písmo, a byla to rovněž pro obecný lid v průběhu staletí škola českého jazyka. Proto nikdy nesmíte vidět v pověstech zápis nesporných faktů, ale jen odraz dávnověké kultury, záznam tužeb lidu. Autentičtí rekové a panovníci, pokud je zaznamenala historická věda, měli často zcela odlišnou, někdy i protikladnou tvář. I na to vás upozorňuje spisovatel Ivan Olbracht a vysvětluje vám tak poutavě, proč se naše nejznámější kroniky liší v pohledu na jednotlivé epochy a vladařské osobnosti. I Kosmas, Křišťan a Václav Hájek z Libočan podléhali svým názorům, jež byly omezeny dobou, v níž žili, rozdílným stupněm intelektu, společenským postavením a mnohými jinými faktory. Proto se vyslovovali např. o českých Přemyslovcích často zcela protichůdně. Ale k rozlišování historické pravdy, vybájené smyšlenky, omylu či nepravdy vás zcela přirozenou cestou v průběhu času dovede vaše vzdělání. Teď se bez zábran ponořte do vyprávění o prastarých časech, jež pro vás tak přitažlivě sepsal velký umělec slova… Zastavíte-li se nad některou z pověstí plni pohnutí, tím lépe. Zařadíte se tak za nespočetné generace, které se také ve svých mladých letech dojímaly příběhy, jež tam v dálce času předznamenávaly historii našich rodů, kmenů, národa s jejich bouřlivými osudy, bohatým jazykem, s vlastnostmi špatnými, jež varují, i s vlastnostmi dobrými, na něž jsme hrdí.

Se stejnou pozorností se zahleďte do ilustrací, které pro vás vytvořil národní umělec Adolf Zábranský. Jistě vyciťujete že slovo a obraz vytvářejí v této knize vzácnou a vzrušující jednotu. Jistě jste poznali, že obrazy Adolfa Zábranského jsou plny téhož patosu lásky k národu, který nás okouzluje v dílech Mikoláše Alše, a že vám tedy v této knize posíláme výtvarné umění klasicky české a stejně majestátní jako ty pradávné příběhy, poznamenané myšlenkami a city nesčetných generací.

Ačkoliv nás v této knize zajímají především informace, uvádím zde z přebalu knihy i zmínku o významných umělcích – malířích té doby, kteří se podíleli např. na výzdobě Národního divadla, protože ani na ně nesmíme zapomínat.

Z toho, co je uvedeno jasně vyplývá, že kniha byla psána pro děti nebo lépe řečeno dospívající, pro ty, kterým dnes říkáme „pubescenti“ neboli „puberťáci“. Učitelé pro ně v 70.letech 20.století vybrali to, co souvisí s jejich původem a co jim bude i po letech a desetiletích jejich původ připomínat co možná nejdůvěryhodněji. Mně to trvalo padesát let, než jsem to pochopila. Do té doby jsem odmítala všechny ty české pověsti, protože jsem byla přesvědčená, že jde o smyšlenky, pohádky, které si někdo vymyslel. Možná to tak skutečně bylo, ale teď jsem dostala příležitost dovědět se, kde je pravda. Napomohl tomu i ÚVOD knihy. V té knize už nešlo o pověsti, ale o hledání pravdy.

Ze starých letopisů – Ivan Olbracht

ÚVODEM

Knížka, kterou předkládáme mladým, nikoli však nejmladším českým čtenářům, kteří by její dějinnou část ještě stěží chápali, se zabývá nejstaršími pověstmi. A na slově pověst je důraz. Velká většina nás novodobých lidí, nevěří už na zázraky, -ani na ty pohanské, ani na ty křesťanské. Nevěříme už, že otka Přemysla Oráče několik chvil po zasazení vyrazila tři zelené ratolesti i s lístky a oříšky, nevěříme tomu, co nám vypráví Kosmas o bitvě na Tursku a o kouzlech českých a lučanských čarodějnic, a stejně tak nevěříme křesťanské pověsti o svatém Ivanovi a o zázracích, které se dály s ostatky svatého Václava a svaté Lidmily. Věřit v zázraky a kouzla měli určité právo lidé neznající kultury, které byly dávno před nimi; tím méně mohli znát přírodní zákony, které budou objeveny až dlouho po nich. Ale vidět v přirozeném běhu věcí zásah nadpřirozených sil, na to nemáme už právo my.

Protože legenda svatováclavská je nejrozšířenější a udržuje se ještě v dnešních dobách (kniha vyšla v roce 1974), jest účelné říci si o svatém Václavu několik slov.

Svatý Václav vypadal ve skutečnosti docela jinak, než ho líčí legendy. Byl to jinoch asi osmnáctiletý, už ženatý, zval do země mnoho cizích kněží, uzavřel s německým králem Jindřichem potupný mír, aniž se pokusil svou zemi bránit, a zavázal se odvádět mu ročně sto dvacet volů a deset hřiven stříbra. Šlo patrně o nějakou starou smlouvu o poplatnosti českého knížectví německému králi a snad také o znemožnění české pomoci polabským Slovanům. Kníže Václav byl zabit z návodu svého bratra Boleslava, panovníka pevného energického, který ho svou prozíravostí daleko převyšoval.

Proč tedy velebení slabošského a chlapeckého panovníka na úkor „ukrutného“ Boleslava? Věc je jasná. Slávu svatého Václava vypěstovali kněží nové církve, která teprve začínala v Čechách pouštět kořeny, a Václav byl jejím oddaným vyznavačem. Ostatně v raném středověku nebylo zvláštností, že panující knížata byla vražděna jinými nápadníky trůnu, a těžko proto považovat Václava za mučedníka pro víru. Spor Václava s Boleslavem byl v první řadě politický. Václav byl přívržencem Sasů, vyvražďujících polabské Slovany, kdežto bratr jeho Boleslav a matka obou sourozenců Drahomíra stáli na straně Slovanů.

V Říši velkomoravské, která byla za tehdejších dopravních prostředků a pro těžko proniknutelné hvozdy vzdálena od knížectví pražského, bylo tomu jinak. Tam křesťanství proniklo z Byzance už dříve a tam byli již uctíváni křesťanští věrozvěsti Cyril a Metoděj, kdežto v Čechách byl kníže Václav prvním „mučedníkem“ nové víry

Dějinný význam svatého Václava není v jeho zavraždění ani v jeho skutečném historickém životě, ale v něčem zcela jiném. Právě v legendě. Neboť také legenda a také nepravdivá legenda je součástí dějin národa. Píseň „Svatý Václave“ se svým krásným refrénem „Nedej zahynouti nám ni budoucím“ náleží kromě „Hospodine, pomiluj ny!“ k dvěma nejstarším známým českým písním. S voláním „Nedej zahynouti!“ se vrhali naši předkové do boje proti mnohem početnějším houfům nepřítel, a posíleni vírou, že český národ nezahyne, odráželi jejich nájezdy. A tato píseň se udržela po staletí. Zpívali ji kromě písně „Kdož jste boží bojovníci“ také husité a zpívá se v kostelích ještě podnes. Pro naše předky, i husity, neznající o svatém Václavovi to, co o něm víme my, byla to píseň bojovná a často i revoluční. Ale za Habsburků se snažili katoličtí kněží – v první řadě jezuité – přeměnit chorál v píseň kontrarevoluční. Osmnáctiletý Václav byl kněžstvem vychvalován jako panovník prozíravý, který navázal poddanský poměr s říší německou a tento názor vyvrcholil v nacistickém velebení svatého Václava jako zachránce českého národa. S tímto historickým pohledem se ztotožňovali ovšem také fašisté čeští.

Polabští Slované nápor ze západu nevydrželi, po staletí byli vyvražďováni a zahynuli. Kdežto český národ žije a žije plným životem dosud a ve svých vrcholných dobách dával ráz celé Evropě. Byl zakalen v tvrdých a těžkých bojích s Germány na severu, západě i jihozápadě, s Maďary na jihovýchodě a s Poláky na východě. To nezpůsobil ovšem Svatý Václav, ani legenda a píseň o něm, nýbrž to, že se český národ v bojích zocelil, osvojil si kulturu alespoň rovnocennou s ostatními evropskými národy a byl si vědom svého rodinného poslání. A toto poslání plnil a plní dosud.

Ale pravdy je v „báječném podání starců“ velmi mnoho. Arci pravdy poněkud jiné, než jakou můžeme nalézt v přesných výpočtech nebo v záznamech a důkazech dějepisné vědy. Je to pravda vzpomínky. Vzpomínky celého národa. Takové, kde pravdivou skutečností jest jen nejvlastnější jádro vypravování a vše nepodstatné časem mizí, mění se, doplňuje, zbarvuje a zkrášluje podle toho, v jakých dobách národ svou vzpomínku vypravuje, v co věří, o co bojuje, jaké jsou jeho naděje a zklamání.

V knize je dále kriticky pohlíženo na všechny dosud zachované české pověsti i kroniky, vždy však s přihlédnutím k možnostem, které měli ve své době kronikáři k dispozici. Velkým přínosem je také to, že jsou v knize autoři přímo citováni a vše je uváděno po zevrubném prozkoumání toho, o čem autor píše. Zde je obsah knihy:

Ze starých letopisů – Ivan Olbracht

OBSAH

  • Z Kosmovy Kroniky české 1125
  • „Vítej, zemi zaslíbená, a zachovej nás bez pohromy“
  • Krokovy dcery
  • Libuše a Přemysl
  • Založení Prahy
  • Sedm pohanských knížat
  • Bitva na Tursku
  • Zrádný Durynk
  • Z Kroniky české Václav Hájka z Libočan 1541
  • Bivoj a jeho statečná dcera
  • Dívčí válka
  • Košířská věštkyně
  • Horymír a jeho Šemík
  • Krosina dostala vína
  • Pokřtění knížete Bořivoje
  • Němý kníže
  • Boj o křesťanství
  • Svatobojův hřích a pokání
  • Svatý Ivan
  • Legenda Křišťanová
  • Legenda o svaté Lidmile
  • Legenda o svatém Václavu
  • O věrném Podivenovi

Vše začíná Kosmovou Kronikou českou z roku 1125.

Z Kosmovy Kroniky české 1125

Kosmas je prvním kronikářem českého národa a všichni později středověcí letopisci se při své práci musí vracet k němu a pokračovat tam, kde přestal on.

Podáváme české mládeži vypravování z prvního dílu této slavné Kroniky o tom, co Kosmas ví o počátcích českého národa a o jeho pohanské době.

„Vykládám, co jsem poznal z báječného podání starců,“ praví Kosmas v předmluvě ke své knize a věříme mu, že v době jeho života, to jest v letech kolem 1100, už z pohanských dob nebylo zachováno nic, z čeho by mohl čerpat své dějinné znalosti, kromě vypravování starých lidí žijících snad někde na zapadlém venkově, kde se ještě stále udržovaly dožívající zbytky pohanství. Ale „podání starců“ jest dějinný pramen jistě nespolehlivý. Jest nepřesný i tenkrát, připustíme-li, že za tehdejších věků, když člověk obhlížel jen maličký kousek světa, dálo se nepoměrně méně než ve velkém světě našem, a že tedy lidská paměť uchovávala události déle než dnes; i uznáme-li, že v životě, kdy znalost psaní a čtení byla pranepatrná nebo žádná, bylo ústní vypravování jedním z mála pramenů poučení i zábavy a že se zprávy o minulosti přenášely z pokolení na pokolení snad i ve verších nebo zpěvích. Ale i když to vše připouštíme, nesmíme zapomínat, že starci, kterých se Kosmas vyptával, byli od dob, o nichž mu vyprávěli, vzdáleni o celá dlouhá staletí. Jakou cenu tedy mohou mít jejich zprávy? Víme, jak odpověděti. Ale přece jen: Kosmas je českému pravěku ze všech dějepisců dobově nejbližší. Nemáme starších českých písemných pramenů, o jejichž pravosti není pochyby. A jeho vypravování je tedy stejně součástí našich dějin jako jeho záznamy o letech v nichž žil a politicky pracoval.

Ale tímto tvrzením se myslivý čtenář asi nespokojí. Zeptá se: stalo se opravdu to, o čem nám Kosma vypravuje? Nebo stalo se to alespoň přibližně tak? Či nestalo se to vůbec? Čtenář chce odpověď na otázku zcela určitou: je to pravda, nebo to není pravda?

Je a není

Jistě není pravda, co Kosmas vypráví o ušlechtilosti, mírnosti, milosrdnosti střídmosti a přešťastném životě našich prapředků, neboť z jiných cizích pramenů přibližně známe, jak tvrdě a bojovně žily kočovné kmeny tehdejších dob, a Kosmovu chválu třeba přičísti jeho výchovným snahám působit na soudobé pokolení dobrým příkladem minulosti. A sotva je pravda, co říká o čarodějnictví Kazině a prorockém nadání Libušině, a stěží dnes někdo uvěří vyprávění o zmizelých volcích Přemyslových, o jeho vypučelé otce a o příhodě s uřezanýma ušima na Tursku. Ale třeba říci hned, že Kosmas sám většině těch podivných věcí věřil, neboť stejně jako ostatní křesťané jeho století byl přesvědčen o skutečné jsoucnosti pohanských božstev, s tím toliko rozdílem od pohanů, že je nepokládal za bohy, nýbrž za zlé duchy, ďábly, kteří svými nedobrými silami věci nadpřirozené konati dovedou. A proto to také podle něho nemůže být než „pekelný věštecký duch“, který promlouvá z Libuše i tenkrát, když kněžna předpovídá budoucí slávu svatého Václava a Vojtěcha. V době, kdy se ještě na českém venkově místy nábožensky uctívají prameny, ohně, háje, stromy, kameny a modly a kdy se po pohanském způsobu věští, nemůže jistě Kosmas připustit ani stín podezření, že by on, kanovník pražské kapituly, mohl takové věštění pokládat za něco jiného než za pekelnictví, a to i tenkrát, když se mu umělecky vlastně velmi líbí.

S minulostí českého národa se budeme dále seznamovat v kontextu s vesmírným působením. Vždy si nejprve vysvětlíme, o co v té době šlo a potom co se dělo v českých zemích. České dějiny tak můžeme sledovat jako příběh českého národa, ve kterém Češi bojovali za vlastní sebeurčení a sebeprosazení ve světovém fóru. A budeme mít šanci se přesvědčit o tom, že se jim to dařilo, takže určitě máme na co navázat.

V záložce NÁROD SOBĚ, který vypovídá především o našich českých dějinách od první poloviny 19.století, se v určitém období začnete seznamovat i s životním příběhem mé maminky a také s tím mým. Ne proto, abych se chlubila, ale proto, abych ukázala, že v druhé polovině 20.století jsme žili úplně obyčejné životy, k nimž jsme měli vše, co jsme potřebovali, takže jsme v Československé socialistické republice opravdu netrpěli hladem ani nedostatkem, každý měl, co potřeboval. Mělo to jen jednu podmínku – přičinit se vlastními silami a nečekat na zázraky.

V projektu NÁROD SOBĚ budete mít šanci se blíže seznámit s těmito tématy:

  • „NÁROD SOBĚ a aktivní fyzická ČINNOST s převzetím vůdčí role – 1823-1853
  • „NÁROD SOBĚ a pasivní, praktické STABILIZOVÁNÍ – 1851-1884„
  • „NÁROD SOBĚ a aktivní, intelektuální KOMUNIKACE – 1882-1914„
  • „NÁROD SOBĚ a pasivní, citlivá PÉČE – 1912-1939„
  • „NÁROD SOBĚ a aktivní TVOŘENÍ s převzetím vůdčí role – 1937-1958„
  • „NÁROD SOBĚ a pasivní, praktické ANALYZOVÁNÍ – 1956-1972„
  • „NÁROD SOBĚ a aktivní, intelektuální NAVAZOVÁNÍ VZTAHŮ – 1971-1984„
  • „NÁROD SOBĚ a pasivní, citlivá TOUHA – 1983-1995„
  • „NÁROD SOBĚ a aktivní HLEDÁNÍ s převzetím vůdčí role – 1995-2008″

Začneme tedy aktivní fyzickou ČINNOSTÍ s převzetím vůdčí role v letech 1823-1853

NÁROD SOBĚ a ČINNOST – 1823-1853